Jakub Kraus a Josef Rozehnal – rozhovor s brněnskými designéry

Design Jakuba a Josefa

Jakub Kraus a Josef Rozehnal jsou dva brněnští designéři, kteří vidí poklad v tom, v čem většina z nás jenom odpad. Kluci se aktuálně zaměřují na květináče, mísy, vázy a světla z tlakových nádob, ale umí ještě víc.

 

Pozvali mě do své dílny, kde mi ukázali všechny kousky a já je pro vás vyzpovídala.

1. JAKÉ MATERIÁLY RECYKLUJETE A PODLE ČEHO SE ROZHODUJETE, CO ZPRACUJETE?

Teď primárně to jsou tlakové nádoby, takže ocel, ale i perforovaný plech a odpad z výroby pěnových pomůcek. Pro nás je důležitý hlavně ten přístup, že objevujeme tvar v něčem, co už je vyrobené a většinou vyhozené. A to použijeme. Za velkou přidanou hodnotu považujeme, když jde o nějaký odpad, který se dá dále zpracovat, např. hasící přístroje, které se vyřazují. Anebo odpad, který je něčím charakteristický, např. explodovaná kyslíková bomba, která se tlakem roztrhla z nitra. Je v tom vidět ta uvolněná energie. Tohle už není design, je to takové konceptuální umění. Teď děláme se železem, ale chceme jít i do jiného odpadu – do plastového nebo do textilního klidně. V podstatě do čehokoliv, pokud to bude pro nás zajímavé.

 výroba

2. CO VÁS VEDLO K TOMU ZALOŽIT PROJEKT NAHAKU?

Jelikož jsme oba spolu studovali na vysoké škole, znali jsme se a už dělali společné zakázky ve volném čase za peníze. A první naše věc z NAHAKU byl vidličkový plech do květinářství naší kamarádky na Jakubském náměstí v Brně. Pracovala s minimálním budgetem, chtěla to mít pěkné, měla k dispozici spoustu starého dřeva a toužila to udělat „fancy“, takové rustikální, ani ne moc industriální.

 

Interiér toho květinářství jako celek naši práci v rámci NAHAKU úplně nereprezentuje, nicméně máme tam ten náš první kus – kryt na topení z odpadu z výroby příborů. Natolik nás tento materiál dostal, že se k němu chceme vrátit. Už máme nápady na další možnosti využití.

 

Aby to byl design, tak by to mělo být opakovatelné. Chceme se hodně zaměřit na série, byť v malém. My nejsme umělečtí kováři, ale designeři, takže když si někdo koupí květináč, chceme, aby si ho mohl koupit i někdo jiný, když se mu líbí. Ale to neznamená, že nás atypická výroba nebaví. U zakázek na míru je to pro nás vždycky výzva se něco naučit.

3. JAK VYPADALY VAŠE ZAČÁTKY?

Dá se říct, že jsme pořád v začátcích, ale řekl bych to tak, že jsme chtěli vyrobit popelník z uřezaného dna hasičáku. Tak jsme si koupili flexu, kterou jsme upnuli k ponku. Jeden ji pouštěl a druhý se ten kus železa snažil nahodit na kotouč a udržet, dokud se to nevybrousilo. Když se to moc rozpálilo, tak druhý ten kotouč vypnul, pofoukaly se prsty a pokračovalo se zase dál, dokud nebyla hrana rovná :-)

 

Takže takhle jsme brousili na začátku. Pak jsme si řekli, že to není úplně produktivní postup, a hlavně na ten kotouč se už nevlezly velké věci. Tak jsme hledali nějaký stroj, na kterém by se to dalo brousit, ale žádný jsme nenašli. A tak vznikla myšlenka, že si ho sami sestavíme.

 

vyroba designu

 

Nechali jsme si od kamaráda vypálit velký průměr talíře z ocelového plechu, přimontovali na motor, který má 4000 wattů, svařili jsme k tomu celou konstrukci a dál jsme potřebovali zajistit dvě věci. Nějaký šmirgl, který bychom na to nalepili a mohli na tom brousit jako na flexe. A protože kotouč byl moc velký a vlnil by se, tak jsme ho potřebovali podepřít kolečky. Napsali jsme specializovanému výrobci s průmyslovými kolečky, kdy nám došla odpověď s výpočtem obvodové rychlosti kotouče, která byla asi 368 km/hod. s tím, že jejich kolečka jsou navrženy na rychlost 61x menší, takže nám nemůže a ani nechce pomoci, protože si nedokáže představit, co by se stalo s obsluhou stroje, když to kolečko praskne.

 

Vyřešili jsme to tak, že jsme tam dali trucky ze skejtu. Pak jsme sháněli ten šmirglpapír, který v tomto formátu nikdo pořádně nedělá. Tak jsme zavolali do nejmenované nadnárodní firmy. Dojel jejich obchoďák, mrkl na to, úplně se zhrozil a řekl, že vůbec neví, že by něco takového měli. Řekl nám, že zavolá do Ameriky a už se nikdy neozval. Náš kamarád, který nám vypaloval talíř, nás uháněl, ať to spustíme, že to chce vidět v chodu, ale my jsme se hrozně báli. Má to opravdu velké otáčky, ten použitý motor na to nebyl vůbec vhodný. Začali jsme shánět nějaký regulátor otáček, aby to šlo prvně spustit pomalu. Ale zjistili jsme, že stojí několik tisíc, tak jsme prostě koupili jiný stroj. Takže v podstatě máme v dílně brusku, která je na to postavená, ale nikdy jsme ji nespustili.

 

Naše začátky byly v podstatě dost punkové, hledali jsme, jak to vylepšit s tím, že si něco postavíme. Zjistili jsme, že to neumíme. Nebo respektive se nám to povedlo, ale bojíme se to spustit, tak jsme si koupili profi mašinu.

Květináče

4. JAK SE VÁM V ZAČÁTCÍCH DAŘILO? POMOHL VÁM NĚKDO?

Ne, od začátku jsme v tom sami. Topili jsme v tom všechny peníze, ale teď to začíná být konečně soběstačný.

5. KDE SI MYSLÍTE, ŽE BUDE PROJEKT NAHAKU ZA 5 LET?

Teď se snažíme hlavně oslovovat architekty a navázat s nimi spolupráci, je to pro nás zajímavé, můžou naše produkty umisťovat do veřejných interiérů a tak budeme víc vidět. My nechceme žádný showroom, protože máme tolik věcí, které mají takový záběr, že tam by se nám to tak jako tak nevešlo a furt by se něco měnilo. Tohle není koncept na kamenný obchod, proto chceme navázat spolupráci s architekty, kteří nás budou propagovat v rámci svojí práce. Myslím si, že za 5 let bychom na tom mohli být tak dobře, že budeme mít kontakty, kdy dostaneme zadání: „Udělejte to podle sebe.“

 

Tak k nám prozatím přistupují dva pražští architekti a je to neuvěřitelné, protože nás pořádně ještě nikdo nezná. Došla za námi architektka a řekla, že se jí líbí, co děláme. Takže náš cíl je, abychom se dostali na tento level, kdy budeme mít volnou ruku a klienti nám budou plně věřit.

 

To se nám povedlo například ještě v brněnském ImpactHubu. Domluvili jsme se, že uděláme akustické panely, bude to levné, zůstane náš charakter a bude to mít tu funkci. Ta funkce tam musí vždycky být. Ta je základ.

design

6. CO ULÍTLÉHO JSTE VYROBILI, ČEMU SE SMĚJETE?

(smích) Toho je hromada! Je to skoro celé moje studium. Rozhodně se stydím za naši první várku květináčů. Týden jsme vybírali barvy. Říkali jsme si, že to je hrozně důležité a že jich nebudeme dávat moc, ale že musí být v zajímavých odstínech. Ne v klasické žluté, modré nebo červené, ale třeba v nějakých mezibarvách. Prostě takové „divnobarvy“. Hlavně, aby to fungovalo spolu. Strašně jsme to řešili.

 

Nakonec byly ty finální barvy po týdnu řešení úplně nechutné. Naštěstí to byla naše první várka, kterou nikdo nikdy neviděl. Takže se nejvíc smějeme tomu, jak dlouho jsme dokázali řešit takové blbosti s opravdu hodně špatným výsledkem. Tam ten progres v porovnání se současným stavem je opravdu dost velký.

7. PŘI RECYKLACI MÁTE JASNOU PŘEDSTAVU NEBO JI UPRAVUJETE V PRŮBĚHU?

Je to s námi těžké. Neustále se snažíme učit dělat rychlá rozhodnutí, ať jsou zároveň dobrá. Ale nás je hrozně těžké uspokojit, až narážíme na to, že vývoj trvá mnohem déle, než by správně měl. Spousta známých, co dělají obchod, nám říká, že ve chvíli, kdy to pro nás je hotové na 80 %, tak bychom to měli poslat ven, protože 100 % to nebude nikdy.

8. CO VÁŠ DOSAVADNÍ NEJVĚTŠÍ ÚSPĚCH?

Asi to, že jsme se dostali na Designblok. A to, jak jsme se popasovali s deadlinem, který byl před nás postaven. S přihláškou jsme neměli vůbec nic hotového. Museli jsme hodně improvizovat, protože potřebovali fotky produktů a my neměli ještě všechnu technologii dořešenou.

květináče

© Jana, Inwork 01.11.2018 přečteno 300x
Nahoru